Zápisky v síti

Nabízím pár podnětných myšlenek z eseje Jonathana Franzena.
Potkal jsem v Respektu č. 34/2011.

Láska jako nepřítel

Příbuzným jevem je reklamní dárek od Facebooku: postupující proměna slovesa „líbit se“ ze záznamu duševního stavu ve skutek, který vykonáváme myší na počítači: proměna pocitu v prohlášení spotřebitelské vůle. A „líbit se“ je ve spotřebitelské kultuře zpravidla substitucí slova „milovat“. Na produktech konzumu a zejména na elektronice a příslušných aplikacích je nejpozoruhodnější to, že jsou vyrobeny tak, aby se šíleně líbily. To je ve skutečnosti definice spotřebního produktu, na rozdíl od produktu, který je jednoduše sám sebou a jeho výrobce není puzen k tomu, aby se líbil. (Mám na mysli letecké motory, laboratorní přístroje, vážné umění a literaturu.)

Narcis

Když ale přemýšlíme v lidských pojmech a představíme si člověka definovaného zoufalým přáním líbit se, co vidíme? Vidíme člověka bez integrity, beze středu. V případech inklinujících k patologii vidíme narcise – osobu, která nesnese žádný zásah do svého obrazu…

Opravdově milovat

Moje přítelkyně Alice Seboldová ráda říká, jak „spadne do jámy a někoho miluje“. Myslí tím špínu, kterou láska nevyhnutelně zacáká zrcadlo naší sebeúcty. Je to tak, že pokus neustále se líbit je s milostným vztahem neslučitelný. Dříve nebo později se ocitnete v řevu strašlivé hádky a posloucháte z vlastních úst věci, které se vám nelíbí, které ničí sebeobraz férového, přitažlivého, vtipného a milováníhodného člověka. Vyšlo z vás něco, co je opravdovější než líbení, a člověk má najednou skutečný život.

Něco takového jako člověk, na jehož skutečném já se nám líbí každá částečka, neexistuje. Proto je svět líbení v konečném důsledku lež.

Tím nechci říct, že v lásce jde jen o hádky. V lásce jde také o propastně hlubokou empatii, zrozenou z poznání srdce, že ten druhý je přesně tak skutečný jako my.

Avšak na to, abychom milovali konkrétního člověka, identifikovali se s jeho strádáním a radostmi, jako kdyby byly naše vlastní, se musíme kousku svého vlastního já vzdát.

Perspektiva bolesti ve všeobecnosti, bolesti ze ztráty, odloučení, smrti, způsobuje to velké pokušení vyhýbat se lásce a zůstávat v bezpečné říši líbení. Jenže i tak: bolest bolí, ale nezabíjí.

Projít životem bez bolesti znamená, že jsme nežili. Asi si můžeme říct: „Tu záležitost s láskou a bolestí odložím na později, možná až mi bude třicet.“ Ale znamená to, že deset let zredukujeme jen na zabírání místa na této planetě a spalování jejích zdrojů. Znamená to (a myslím to pekelně doslova) být spotřebitelem.

Zuřivý ekolog

I když polovinu vášně tvoří obsese, tou druhou polovinou je láska.

Žít s bolestí

Když člověk zůstává ve svém pokoji a běsní, šklebí se nebo krčí rameny, jak jsem to dělal po mnoho let já, svět a jeho problémy jsou skličující. Ale když z něj vyjde ven a zaplete se do opravdového vztahu se skutečným člověkem nebo jen se skutečným zvířetem, nastane velmi reálné nebezpečí, že někoho z nich začne milovat. A kdoví, co bude pak?

celý článek: docs.google.com/document

Jonathan Franzen: en.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Franzen